Trvalky, jinak také pereny (od latinského slova perennis – vytrvalý), tvoří nesmírně bohatou a různorodou skupinu okrasných rostlin. Pěstujeme je nejčastěji na trvalkových, smíšených záhonech, ale používají se i na obruby cestiček, zpestření trávníkových ploch a různých zákoutí, jako solitéry a také na mnoha specializovaných stanovištích, jakými jsou skalky, rašeliniště, vřesoviště, mokřady, vodní nádrže apod. Zcela nepostradatelnými jsou v zahradách víkendových chat a chalup.

Každý začátek je těžký a u pěstování to platí také. Nám však pomohou zahradnické a semenářské firmy a zahradní centra, kde nakoupíme kvalitní sadbu a osivo, a navíc nám s výběrem poradí zkušení odborníci. Volba druhů je důležitá vzhledem k tomu, že každá rostlina má trochu jiné požadavky. Levandule či mateřídoušky ve stínu dlouho nevydrží, netřesky na podmáčené půdě uhnijí a prvosenkám se na suchém, slunném místě také dařit nebude. Naštěstí existuje velká skupina rostlin, které nejsou úzce vyhraněné a v určité míře se podmínkám stanoviště přizpůsobí.

Trvalkový záhon

Kdo by nechtěl mít výhled, například z okna kuchyně, na pestrý rozkvetlý záhon, který pokvete od časného jara do pozdního podzimu? Důležitou roli budou hrát, kromě nároků na stanoviště, výška rostlin, doba kvetení a barva květů. Také tvar záhonu má estetickou úlohu. Záhon by měl být tak široký, abychom mohli umístit tři až čtyři řady. Osazujeme nepravidelně. Nejvýraznější rostlinu či rostliny nedáváme na střed nebo osu záhonu, ale poněkud stranou. Pokud na jednu stranu záhonu umístíme výrazný prvek, zrcadlově na druhou stranu vysadíme “jako ozvěnu” obdobný, ale o něco méně vzrůstný druh. Musíme si však uvědomit, že rostlina, která je v určité době dominantní, se po odkvětu může proměnit ve zcela nenápadnou. V té době se stává dominantou jiná rostlina.

Výsadba

Obvykle vysazujeme trvalky na jaře nebo na podzim. Silné sazenice předpěstované v kontejnerech můžeme vysazovat během celého vegetačního období. Hustotu výsadby podřídíme tomu, jak velké rostliny jsou a jak rychle se rozrůstají. Přehoustlá výsadba rostliny oslabuje, příliš řídká nevypadá pěkně, podléhá plevelům, rychle vysychá a trvá dlouho, než se zapojí. Po výsadbě je nezbytná vydatná zálivka.

Ošetřování

Během celého vegetačního období odstraňujeme plevele a podle potřeby zaléváme. Dobře zakořeněné trvalky zaléváme s větším časovým odstupem, přibližně jednoho až dvou týdnů, zato ale vydatně. Neškodí občasné prokypření půdy, popřípadě nastýlání (mulčování) povrchu půdy vhodným materiálem (posekaná tráva, drcená kůra, rašelina). Nastýlka šetří vláhu a brání prorůstání plevelů. Odstraňujeme odkvetlé květy, aby se trvalky tvorbou semen zbytečně nevyčerpávaly, a žloutnoucí listy.

Využití

Trvalky jsou důležitým prvkem zahradní architektury a neměly by působit samoúčelně. Velmi vhodné jsou trvalkové výsadby na přechodu skupin jehličnanů i listnáčů, do trávníkových ploch, ale třeba i do štěrbin suchých zídek. V některých případech mohou též vhodně nahradit trávník. Jejich čerstvé květy ve váze dokážou potěšit stejně jako sušené květy nebo části rostlin v suchých aranžmá.

Množství rodů, druhů a kultivarů je doslova obrovské. Podívejme se jen na zlomek toho, co lze na našich zahradách pěstovat.

Kakosty

V mírném pásmu roste na tři sta druhů kakostů. Mnohé známe z naší přírody a některé se uplatní i v zahradě. V posledních letech se z kakostů stávají módní a velmi vyhledávané květiny. Počty jejich kultivarů jdou do stovek. Mezi nejpůvabnější patří modrokvětý kakost luční (Geranium pratense). Kakost lesní (Geranium sylvaticum) a kakost bahenní (Geranium palustre) s červenofialovými květy rostou na polostinných a vlhčích místech. Na zahradě se uplatní v podrostu dřevin a kolem jezírek. Pro suché zídky a skalky se hodí kakost krvavý (Geranium sanguineum). V horách bychom našli kakost hnědočervený (Geranium phaeum). Také ten má sice menší, ale dekorativní květy.

Z mnoha velkokvětých botanických druhů rostoucích po celé Evropě, ale také v Asii a severní Africe byla vyšlechtěna bohatá řada ozdobných kultivarů. Můžeme si vybrat rostliny do stínu i na plné slunce, do mokřadu, na suchou stráň i na kamenitý podklad. Kakosty, které se rozrůstají a rychle zaplňují volné místo, jsou ideální jako náhrada trávníku. Jiné jsou spořádaně trsnaté. Některé zdobí větší či menší květy, další jsou dokonce plnokvěté. Mnoho kakostů má však i velmi ozdobné, dlanitě laločnaté až dlanitě sečné listy. Listy některých kultivarů jsou i dvoubarevné nebo panašované.

Ne nadarmo se v roce 2004 stal mezinárodní trvalkou roku kultivar kakostu “Patricia” (na snímku). Poctu si získal především dlouhou dobou kvetení. Jeho květy jsou velmi výrazné, až křiklavě červenofialové. Dorůstá výšky kolem 25–30 cm. Po odkvětu je nutné rostliny seříznout až k zemi. Získáme tak hustý zápoj a nezřídka docílíme i druhého kvetení. Ve vyšších polohách tento kakost na zimu přikrýváme chvojím. Optimální pro jejich pěstování je čerstvě vlhký substrát a lehký polostín. Při dostatečné vlhkosti půdy může kakost růst i na slunci. Kvete v květnu a červnu, ale někdy až do září.

Pivoňky

Tyto půvabné rostliny oblíbené pro svou křehkou krásu, které kvetou právě v červnu, jsou považovány za jedny z nejkrásnějších trvalek.

Pivoňky patří k prastarým kulturním rostlinám. Pěstovaly se jako rostliny dekorativní a též léčivé. V Evropě se v minulých stoletích pěstovala především pivoňka lékařská (Paeonia officinalis). Mnohem později, až v 19. století, byla do Evropy z Asie dovezena pivoňka bělokvětá (Paeonia lactiflora). Ve své domovině byla známá již před rokem 540. Jejímu šlechtění se věnovali především v Číně. Proto je někdy označována jako pivoňka čínská. Poté co se dostala do Evropy, ji šlechtili v Anglii, Belgii, Nizozemsku a Francii, později v Německu a v USA.

Kromě tohoto druhu se můžeme v některých zahradách setkat s pivoňkou křovitou (Paeonia suffruticosa Andr), která pochází z Číny, případně s balkánským druhem pivoňkou obecnou (Paeonia peregrina Miller) nebo pivoňkou tenkolistou (P. tenuifolia L.).

Pivoňky vyžadují pěstování po řadu let na stejném místě. Proto vybereme slunnou polohu s kvalitní zahradní půdou bohatou na živiny. V době plného růstu vyžadují dostatek vláhy, ale trvalé přemokření jim škodí. Pivoňky množíme koncem léta dělením trsů. Nejvhodnější doba pro přesazování a vysazování je od konce srpna do začátku října. V prvním roce po vysazení poupata zpravidla odstraníme, aby se rostlina nevysilovala. V dalších letech, chceme-li mít zvlášť pěkné květy, odstraňujeme postranní poupata. Chceme-li pivoňky pěstovat pro řez květů, vysazujeme je do řad vzdálených necelý metr a asi půl metru v řadách od sebe. V takových vzdálenostech udržují vzpřímený růst.

Nejkrásnější jsou pivoňky šest až osm let staré. Na stanovišti je ponecháváme deset až patnáct let. Pokud kvetou málo, je to známka toho, že rostlinám něco schází. Může to být nedostatkem živin, nevhodným stanovištěm, příliš hlubokou nebo naopak mělkou výsadbou. Květní puky by měly být umístěny přibližně tři centimetry pod povrchem půdy.

Orlíčky

Další trvalkou, která se váže k počátku léta, je orlíček (Aquilegia). Tyto oblíbené trvalky nesměly chybět už na zahrádkách našich babiček. Rostly tu vedle třapatek, floxů, kosatců a pivoněk. Jejich květy nejsou sice tak velké, ale svojí komplikovanou stavbou jsou atraktivní dodnes. Orlíčky jsou navíc velmi skromné. Dobře je využijeme ve smíšených trvalkových záhonech, volných trvalkových skupinách i v přírodních partiích zahrad, kde je můžeme nechat zplanět. Moderní nízké odrůdy lze využít i na skalkách. Vysoké naopak využijeme k řezu do vázy.

Orlíčky rostou v celém severním mírném pásmu; vyskytuje se tu na sedmdesát jejich druhů. Zpravidla jsou to nízké až středně vysoké, vytrvalé nebo zřídka dvouleté byliny. Nejčastěji je najdeme v mírném polostínu. Květy mají korunní plátky nálevkovitého tvaru s nápadnou ostruhou. Kališní lístky bývají stejně velké, ploché, vsunuté mezi korunní plátky. Mají také často jiné zbarvení. Rozkvétají v květnu a červnu. Nezaměnitelné, sivě ojíněné listy jsou 2x až 3x trojčetné se zaokrouhlenými lístečky.

Aquilegia vulgaris je náš domácí druh. Květy jsou zpravidla modré nebo tmavě fialové. V zahradách se pěstují i dvoubarevné a plnokvěté kultivary v barvách od bílé přes růžovou, fialovou až po různé odstíny modré.

Aquilegia flabellata je japonský druh, který dorůstá výšky kolem 20 cm. Původní druh je modrobílý, odrůda “Nana Alba” je smetanově bílá. Aquilegia alpina roste v Alpách a Apeninách. Vyžaduje bohatší propustnou půdu, vlhko a polostín. Květ je světle modrý. Aquilegia atrata pochází rovněž z Alp a Apenin. Květy jsou tmavě červenofialové. Severoamerické druhy mají ostruhu přímou. Žlutě kvetou A. chrysantha a A. longissima, cihlově červeně A. canadensis a modře A. coerulea. Na zahradách se setkáme nejčastěji s hybridy mnohdy označovanými jako Aquilegia x hybrid nebo jako “Aquilegia a název kultivaru”. V hybridních druzích je často zastoupen zmíněný druh A. coerulea. Krása orlíčků vyniká především při bližším pohledu. Proto je pěstujeme ve skupinách a kombinujeme s dalšími přiměřeně vysokými trvalkami.

Trvalky místo trávníku

K domu a zahradě patří trávník. Působí zklidňujícím dojmem a spojuje jednotlivé části zahrady. Na některých místech se však trávníku z nejrůznějších příčin nedaří – především na prudkých svazích, na sluncem příliš spalovaných plochách s mělkou vrstvou půdy nebo naopak ve stínu pod stromy. Někde navíc ani trávník nechceme, protože vyžaduje pravidelnou údržbu a sečení. Pro všechny tyto případy existuje škála rostlin, bylin i dřevin, které mají plazivý charakter růstu nebo tvoří souvislé porosty. Takové druhy označujeme jako půdopokryvné.

Stinná stanoviště
Z kulturních druhů se pro stinné plochy hodí výborně bergénie (Bergenia hybrida, B. cordifolia), která má poměrně velké listy. Její bílorůžové, růžové nebo až nachové květy rozkvétají brzy na jaře. Také různé druhy kakostů (Geranium endersii, G. sylvaticum, G. macrorrhizum) dokážou vytvořit zapojený porost, který dosahuje výšky kolem 30-45 cm. Poměrně v širokém sortimentu je nabízena bohyška neboli funkie (Hosta). Kultivary se liší zbarvením listů i odstínem barvy květů. K méně známým, ale velmi zajímavým kobercovým rostlinám patří škornice (Epimedium x).

Slunná stanoviště

Pro slunná, vysychavá stanoviště volíme například různé druhy mateřídoušek (Thymus) a nízkých odnožujících jestřábníků (Pilosella) a devaterníků (Helianthemum). Hodí se také mochny (Potentilla) a hvozdíky (Dianthus). Na suchých stanovištích s mělkou půdou se bude nejlépe dařit tučnolistým rostlinám, jejichž požadavky na živiny a vláhu jsou minimální. Patří sem rozchodníky (Sedum) nebo četné kultivary netřesků (Sempervivum, Jovibarba). Pro půdy mírně suché až čerstvě vlhké můžeme využít například kamejku (Lithospermum purpureo-coeruleum), která vytváří dlouhé, snadno kořenící výhony. V květnu a červnu kvete purpurovými květy, jež postupně mění barvu do modra. Cenné pro půdní pokryv jsou druhy rodu bedrnička (Acaena argentea, A. buchananii, A. glabra, A. glaucophylla, A. novae-zelandie), které zahradu zdobí svými stříbrošedými nebo hnědozelenými listy, a mechovec (Cotula squalida) tvořící husté polštáře.Vlhké nezastíněné půdy můžeme osázet například modře kvetoucími zběhovci (Ajuga) nebo vrbinou penízkovou (Lysimachia nummularia) se zlatožlutými květy.

Dobře založený porost po estetické stránce plně nahradí nebo předčí travnatou plochu, a navíc se nemusí sekat. Většina uvedených rostlin však na rozdíl od trávníku nesnáší ani mírný sešlap. Poměrně odolné jsou mateřídoušky a tymián.

Tento článek vyšel v roce 2006 v rámci programu Rostlina měsíce.